Malířství 19. století

Malířství 19. století

Malířství 19. století. - končí období velkých uměleckých SLOHŮ jako byly románský sloh, gotický, renesance nebo baroko, a začíná období SMĚRŮ

Umění 19. století zahrnuje pestrou škálu uměleckých slohů a směrů, které vyplňují 19. století a značí přechod od tradičních forem umění inspirovaných antikou k modernímu umění.

Slohy, směry a proudy výtvarného umění:   v 19. století se rozpadá slohová jednota výtvarného umění a umělecký vývoj se tříští do řady stylů, směrů a proudů, které nemají univerzální charakter. Hlavní oblastí vývojových proměn je malířství (částečně následováno sochařstvím), zatímco architektura ztrácí svoji slohotvornou funkci, kterou vždy měla v předcházejících staletích, a zvláště po polovině věku setrvává v zajetí eklekticismu. Jako poslední univerzální sloh přetrvává  klasicismus, který navazuje na barokní klasicismus 17. století, neoklasicismus 18. století a pokračuje v podobě empíru do 30. let 19. století.

Souběžně s neoklasicismem (jako jeho polarita) se přibližně do poloviny století vyvíjel romantismus, k jehož nejvýraznějšímu projevu došlo v oblasti zobrazujících umění, zatímco v architektuře měl podobu historizujících slohů, zejména neogotiky a neorománského slohu.

Architekturu 2. poloviny 19. století zcela ovládl historismus a eklekticismus, přičemž k dosavadním historickým slohům přibyla neorenesance a po roce 1880 i neobaroko. Výrazný podnět k novému rozvoji architektury, hlavně z hlediska jejích konstrukčních principů, přinesla až nová a levná technologie výroby litiny a oceli, která se začala užívat v tzv. inženýrské architektuře.

Prvním hnutím, které definitivně skoncovalo s historismem, byla secese (známá též jako Art Nouveau, Modern Style, Jugendstil, Stile Liberty atd.), která nejdříve zdomácněla v užitém umění a poté v 90.létech pronikla i do architektury. V téže době přispěly k dalšímu výraznému pokroku v inženýrské architektuře mrakodrapy chicagské školy proslulé zejména svými novými konstrukcemi, jejichž základem byl ocelový skelet. 

Malířství prodělávalo ve 2. polovině 19. století nejintenzivnější vývoj ze všech uměleckých oborů, neboť mohlo bezprostředněji reagovat na nové myšlenkové proudy a nebylo tolik závislé na vkusu svých objednavatelů. Po relativně krátkém období realismu, jehož vyvrcholení spadá do 60. let, nastoupilo několik nových uměleckých směrů: jednak impresionismus (1870 – 1886), který lze chápat jako vyvrcholení senzualismu a plenérismu v realistickém malířství, jednak směry tzv. post-impresionismu (vznikající po roce 1884), jejichž společným základem bylo úsilí o překonání ryze jevové stránky skutečnosti. Sem patří jak jednotlivé směry (např. neoimpresionismus, syntetismus, symbolismus, expresionismus, primitivismus aj.), tak umělecké skupiny (např. Nabisté a pont-avenská škola) i jednotlivé osobnosti tzv. solitérů.

Také do malířství  proniká v 90. letech secese předznamenaná již uměním anglických prerafaelistů, vycházející mj. z romantismu a symbolismu a uplatňující se v rámci užitých umění především ve výzdobě interiéru (např. ve formě dekorativních panó), knižní ilustraci a plakátu.

Sochařství zůstávalo díky svému sepjetí s architekturou v zajetí akademismu a sledovalo vývoj malířství (od realismu a impresionismu k symbolismu a secesi) jednak v  tvorbě malířů zabývajících se také sochařstvím, jednak v díle několika velkých sochařů, jejichž nejvýznamnějším představitelem byl Auguste Rodin.

Odkazy na stránky:

studijni-svet.cz/impresionismus-a-postimpresionismus-dejiny-umeni-k-maturite/